Když jsem založil na diskusních fórech téma ohledně počítačových her, rozhodně jsem nečekal, že se hned začne ozývat jeden nadšený hlas za druhým. Ovšem to, že snad až na jednu výjimku, o které si stále nejsem jist, zda nebyla náhodou myšlena ironicky, se všichni vyjádřili ve smyslu: jde o dětskou zábavu, ztrátu času, po který můžeme dělat mnohem užitečnější věci, mě dost překvapilo.

Nečekejte ode mne žádná velká moudra. Samozřejmě tento článek můžete pochopit tak, že se snažím ospravedlnit před vámi a jistě i sám před sebou, že trávím poměrně dlouhou dobu před svítící obrazovkou monitoru, aniž bych zrovna dělal něco "užitečného". Byl bych ovšem rád, kdybyste se spíš zkusili zamyslet nad tím, jakými argumenty podepřu svůj názor, že hraní počítačových her je činností zcela normální, ba dokonce v něm lze nalézt mnohem více pozitivních prvků než ve sledování televize.

Problém počítačových her je, že jde o zábavu poměrně mladou. Ačkoli už to rozhodně není pravda, jsou hry díky skepsi lidí narozených v 60. letech a dříve stále ještě považovány za zábavu pro děti a u jedince jimi postiženého se předpokládá, že z nich časem vyroste. To je nebetyčná hloupost, kterou hned vyvrátím: myslíte si, že by v tom případě bylo pro vývojáře lukrativní vyrábět strategické hry, RPG, hry složité a propracované, či snad násilné hry, které jsou dokonce zákonem omezeny pro lidi nad 18 let? Proč by se zabývali jejich vývojem, kdyby hry hrály jen děti a nějakým způsobem postižení dospělí lidé? Proč by jim to vynášelo slušné peníze, dokonce mnohem větší nežli infantilní dětské hry? Z výše uvedených fakt (která si můžete ověřit kdekoli na stránkách distributora nebo herního časopisu) snad plyne, že děti rozhodně nejsou jedinou cílovou skupinou autorů her.

Mnozí si též pletou pojem "počítačová hra" s pojmem "akční" nebo dokonce "násilná" počítačová hra, vidí jen ty brutální Doomy, Shadow Warriory nebo Soldiery of Fortune (kde skutečně létají mozky po stěnách a krev teče po hektolitrech) a zapomínají na řadu propracovaných strategických her (Civilization, Heroes of Might and Magic, Empire Earth...) nebo adventur s kouzelných zpracováním a silným příběhem (Atlantis, The Longest Journey). Dobrá počítačová hra nabízí zážitek v mnohém překonávající kvalitní film, neboť jejím velkým trumfem je interaktivita. Sami máte možnost utvářet příběh, jehož prožívání se přímou účastí násobí. Zatímco ve filmu sledujete dobrodružství Sindibáda Námořníka nebo inteligentního soukromého detektiva, ve hře se jimi sami stanete.

Konečně hlas, který hovoří o ztrátě času působené hraním her a dále uzavřenosti počítačových hráčů. To také není zrovna fér: považujete za ztrátu času sledování televize? Čtení knihy? A přece ani jedna z těchto činností není ve své podstatě hromadná, nedochází většinou ke komunikaci mezi lidmi. Jde jen o zábavu: ale to jde u her také. Jen mají tu smůlu, že je mnoho lidí ve své zaslepenosti nepovažuje za součást kultury. A co se aspektu komunikace týče: není pravda, že hru můžeme hrát jen v jednom. I strategické hry se dají hrát v multiplayeru (ba dokonce je to oblíbená zábava mnohých lidí, které neuspokojuje jen vraždění a střílení v té nejčistší formě, ale chtějí zaměstnat i svůj mozek) a nesmíme zapomínat na čím dál tím víc se rozvíjející online hry, které se dají hrát JEN po internetu a JEN v několika stech a tisících lidech. Tady jde o vzájemnou komunikaci především!

Nedělám si iluze, že bych snad někoho ze zatvrzelých odpůrců mé oblíbené zábavy svými argumenty přetáhl na stranu virtuálního světa počítačových her. Snad se mi ale podařilo alespoň upozornit na některá dogmata, kterých se ve vztahu ke hrám běžně užívá a která jsou neopodstatněná. Abych si tedy odpověděl na otázku z nadpisu: myslím si, že hráči počítačových her nejsou podivíni ani v nejmenším, nebo alespoň o nic víc než čtenáři knih nebo "sledovači" televize.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí